Anin deníCZek

Jak se nám žije po transplantaci jater

Hamburg-Blog

14. června 2006 - Zpsychoanalyzováno, zataženo, ale se drženo

Tak se nám to tu trochu zatáhlo. Ještě trochu sprchnout, aby se vzduch vyčistil od pylu a bylo by nám, alergikům, hned lépe :-) Jitka si tak dlouho koledovala těmi nesčetnými těhotenstvími, až ji má taky. A moc pěknou :-) Alergická není ale na to stejné, co já a tak se tak při chůzi rozkvetlou ulicí harmonicky doplňujeme v kýchání a smrkání. Aní se má dnes dobře, kromě obědového, kdy moc v náladě nebyla. Driftování směrem k transplantaci se pomalu ale jistě... (pokračování)
mění na utíkáček. Vypadá to, že nás chtějí mít hotové ještě před začátkem velkých prázdnin. Jelikož jsou zde téměř výhradně mladí doktoři kolem 30-35 let, je jasné, že se budou snažit opustit ústav co nejdříve a pořádně si užít dovolenou. Ten věk nás skutečně velmi mile překvapil. Můžete namítnout, co že takový mladý doktor může mít za zkušenosti? Koho byste si ale hypoteticky vybrali raději jako lékaře ke svému dítěti? Mladého pružného nezatíženého doktora/doktorku, který umí světové jazyky a orientuje se v překotném vývoji dnešní medicíny anebo staršího zatíženého matadora, který to s němčinou a angličtinou nikdy nemyslel vážně a jehož jedinou starostí je, jak se udržet u vesla a nepustit si k sobě ty mladší? Dobře, dost to zjednodušuji. Ideálem by byl TÝM lékařů mladých i starších. Ti první vnášejí do věci tvůrčího ducha a nadšení pro věc a ti starší, stojící mírně v pozadí, zkušenosti a moudrost s ochotou mladým pomoci. Jedni bez druhých si neporadí. Zde v Hamburgu to podle všeho takto funguje.
Zpět k věci. Takže nám zbývá už jen posudek od externího psychologa a okamžitě na to zasednuvší komise, která celou záležitost požehná. Proč tolik právnických okolků? Za vším stojí relativní problém s lékařskou etikou, spočívající s operováním zdravého člověka, tedy dobrovolného dárce. Jde tam vlastně o zhoršení jeho subjektivního zdraví, na což asi pan Hypokrates ve své přísaze nemyslel. Takže zatímco se Jitka s Aninou procházely parkem v nemocnici, já s paní Geise, naší tlumočnicí a velmi fajn dámou, zamířil k místnímu psychologovi. Předesílám, že jsem na takovém sedánku byl poprvé v životě.
Pan doktor byl psychologem již od prvního pohledu. Ono se to povolání na lidech dost podepíše. Celou dobu se mě nějak snažil nachytat nebo nasměrovat otázkami do situace, kdy znejistím a prozradím, že vlastně dárcem být nechci a že mě do toho natlačila pod pohrůžkou násilí moje milovaná žena a zbytek rodiny včetně Ani. Další plán byl odhalit, že vlastně nejsme nijak hmotně zajištěni, že nás doma čeká bezútěšná životní situace včetně bezmilostného vyhazovu ze zaměstnání a to vše díky tomu, že jsem byl zmanipulován k dárcovství. A nakonec vše uzavíral ještě pokus o rozkrytí mého vztahu k Aničce v jejím věku kolem puberty, kdy se chystám ji citově vydírat za to, že jsem si od hrudi nechal pro ni urvat trochu těch jater :-).

Pochopitelně, všechny tyto scénáře jsou pravda, ale já se bil jak lev za to, aby to nikdo nepoznal. Proto jsem mluvil a mluvil a mluvil a mluvil. Paní Geise to posléze komentovala tak, že jsem se do věcí zbytečně zamotával, což Jitka uznale přijímala, jako že moc dobře VÍ, o čem je tu řeč. Já tedy nemám nejmenší potuchy.

Každopádně příští týden zvolím jinou taktiku. Budu dělat, že neumím ani slovo německy, vše bude tlumočit paní Geise a budeme z toho cirkusu venku maximálně za 15 minut.

Teď jsme po osmé hodině už na pokoji a užíváme si chladivého vzduchu s pohledem k západu. Přes horizont nám co chvíli proletí přistávající Boeingy a Airbusy, jsme totiž strašně blízko letiště :-)

Poslední komentáře
14.06.2006 20:45:36: Víš, Venoušku, v době Aniny puberty se od ní určitě dozvíme, že ona o žádná játra vlastně vůbec nest...
 
(c) 2007 Aňa a její jaterní rota