Anin deníCZek

Jak se nám žije po transplantaci jater

Hamburg-Blog

27. června 2006 - D mínus 1

Zítra se to stane :-) Ptáte se, zda jsme nervózní? Ano, jsme. Ptáte se, jak se cítíme? Tak tak, všelijak. Ptáte se, co na to Jan Tleskač?
Dnes jsme již napodruhé a naostro nastoupili. Anička šla na jisto, já trochu tápal po budově O50. Na mém příjmu jsme s panem úředníkem čekali pár desítek minut, až... (pokračování)

na Aniččině příjmu Aničku opět oficiálně přijmou. Doktoři ji totiž na noc odhlásili, asi nechtěli pochopitelně riskovat odpovědnost v případě nějaké nehody mimo areál nemocnice. A protože Anina nebyla znovunahlášená v době mé snahy o zápis do kurzu "dárcovství orgánů v praxi", úžasný informační systém na bázi SUNu mě odmítl vzít na milost. Vše se několika telefonáty nakonec vyřešilo ke spokojenosti nekompromisního úředníka i nekompromisního informačního systému.
Na oddělení na mě už čekali. Vyfasoval jsem dvojlůžkový pokoj s již přítomným obyvatelem z arabského Jemenu. Tento zhruba padesátiletý pán neumí dobře anglicky a pořád velmi hlasitě telefonuje ze své Nokie. nevím, jak je na tom s nábožensko-politickou orientací, ale nebudu pokoušet Štěstěnu. Když se mně ptal, zda jsem někdy na blízkém východě byl, řekl jsem, že ano, že v Jordánsku v Akabě. Faktem však je, že jsme s Jitkou byli jaksi na druhém břehu, v izraelském Eilatu ;-).

Zatímco Anička s Jitkou koukají z okna v druhém patře do zeleně kolem dětské kliniky, já koukám z osmého patra hlavní budovy na staveniště nové hlavní budovy, která má být podle spěchu, v jakém se zde staví hotova nejspíš zítra, nejpozději však do konce roku. Vyfotím to, Jitka to potom dá sem na web. Dojem z toho pohledu z okna mám podobný, jako když se objevily fotky z oken okolních budov na zbořeniště Světového Obchodního Centra v Novém Yorku. Eee, ten Arab mi nedá spát... ;-). Koridor s letadly, přistávajícími na blízké letiště, je bohužel viditelný jen z pokojů z druhé strany nemocniční budovy. Člověk je tam musí mít téměř na dosah.
Na oběd jsem dostal jen moc dobrou polévku, už nesmím nic jíst, jen pít vodu či čaj. Myslím, že Anička na tom je ještě dobře, ale o hladu určitě chudina zůstane od půlnoci. Odnese to hlavně máma, protože ji bude muset utišovat, což se jí nebude dařit, neb hlad je hlad. Možná ale malá dostane nějaké uklidňovací předoperační injekce, hlad ustoupí trochu do pozadí, takže to nebude tak náročné. Já bych měl dostat něco na zklidnění kolem desáté večer... jako bych to potřeboval... ;-). Nicméně pravidla jsou pravidla, nebudu se bránit.

Čekám na svolení doktorky, že se mohu vytratit za holkami na dětskou kliniku, snad to každou chvíli bude. Do večera bych byl tam a pak zpátky na pokoj, určitě bude zajímavé si vyslechnout zase nějaký ten vzrušený telefonní hovor svého arabského souseda ;-).

Tak to je pro dnes vše, zítra čekejte na vstup od Jitky, jak jsem již psal a držte nám pěsti!

SALAM ALEJKUM, děcka.

Žádné komentáře
 
(c) 2007 Aňa a její jaterní rota