Anin deníCZek

Jak se nám žije po transplantaci jater

Hamburg-Blog

4. července 2006 - Abstinenční přízraky

Tak nám naši hostitelé vyletěli z Mistrovství světa. Zítra se bude po ulicích celého Německa rozléhat jen pláč a skřípění zubů. Já jim to tak přál, aby dali Italům na zadek a poslali je zpátky sklízet olivy... No, co nadělám. Kolega Ovca ohledně směrování mé přízně namítl, že čí chleba jím, toho píseň atakdále. Jako vždy má... (pokračování)
naprostou pravdu. Dnes jsme si vychutnali skutečné třicítky a nebylo se kam schovat. Ráno jsme s mojí matkou po celodomovní podařené snídani vyrazili směr nemocnice. Šlo se pěšky, pozvolna a pokud možno stínem. Když jsme dorazili na oddělení číslo pět, kde holky včera zakotvily, právě jejich pokoj sestřičky vyklízely. Proto jsme zamířili o patro výše vědouce, že ke včera avizovanému stěhování národů skutečně došlo. Holky vyfasovaly moc fajn pokojík na stinné straně budovy, takže i bez klimatizace tam nakonec po celý den bylo velmi dobře. Na oddělení číslo dvě jsme byli i před operací, takže to tam všechno důvěrně známe a sestřičky i paní doktorky nás braly viditelně za své :-). Aninka v době příchodu poklimbávala a pokud otevřela očička, tak jen zpola, jelikož byla od rána pod dávkou utišujících léků. Standardní postup, nic vážného. Jitka za chvíli přišla z kojícího pokoje, kde se seč může snaží udržet rozumnou laktaci a určitě se jí to podaří. Není nad domácí mléko ;-).

Po zhruba půl hodině Anička začala plakat a ve více či méně ustavičném pláči, prokládaném chvilkami lehkého spánku vydržela zhruba od jedné hodiny až do půl sedmé večer. Asi se ptáte, co se stalo?

Moje milá dcera měla podle všeho klasické abstinenční příznaky. Jak nám bylo vysvětleno, u dětí se to stává zhruba první či druhý den po odchodu z intenzivní péče. Tělíčko si během těch několika hodin dokáže vždy vytvořit návyk na podávané látky a po jejich drastickém snížení dochází k několikahodinovému nekontrolovatelnému pláči, rozladěnosti, neschopnosti usnout, u starších dětí dokonce vysoké agresivitě a - skutečně! - nadávání všem okolo. Sestřička dokonce řekla, že Anička pravděpodobně vidí i přeludy typu bílých myšek a tak podobně, kterých se bojí, a proto pláče.

Tak snad to máme za sebou, teď je pro obě moje holky klidná noc a Anička již ochutnala i našetřené mlíčko, protože již dostala oficiální svolení, že může být přikrmována. Infuze s výživou asi odpadne definitivně během zítřka.

Po obědě za námi přišla sestra Maia (jméno možná komolím, ověřím zítra) popovídat si o životě po transplantaci. Tato velmi příjemná starší paní je zde takovým andělem strážným všech rodin s dětmi po transplantaci jater. Analogicky k tomuto přirovnání je pak pan profesor Burdelski místní bůh. To jen, abyste měli zcela jasno v hierarchii :-). Paní Maia je v businessu s transplantacemi jater od úplných počátků, kdy ještě byly před 20 lety zahájeny první pokusy s dětmi v Hannoveru. V roce 1991 pak přešla sem do Hamburku, který se v průběhu následujících let úlohu vůdčího centra přirozeně převzal. Zatímco v roce 1991 se zde začínalo s transplantacemi dětí nad 5kg, dnes se skutečně běžně operují s velkými úspěchy dvoutisícigramová dětská mláďátka. My jsme byli díky mé pečlivé ženě zcela připraveni s otázkami na papírku a mojí úlohou bylo tlumočení, jelikož paní Maia není zcela kovaná v odborné angličtině, a proto vše probíhalo v němčině skrze moji osobu.

Určitě se v jiné části webu Jitka rozvykládá o tom, co jsme se konkrétně dověděli, já bych zde provedl jen laické shrnutí.

Pokud bychom vycházeli z informací, které nám podal Motol a pouze na základě těchto informací se rozhodovali, zda transplantovat, či nikoliv, dnes bychom s Aničkou v Německu nebyli. To je fakt, za kterým si stojíme. Díky mé ženě, která prošmejdila Internet za účelem získání dalších pohledů na věc a především díky včasné komunikaci přímo s panem profesorem Burdelskim jsme se ale rozhodli jinak. Paní Maia nám všechny problémy (imunosupresiva, vedlejší efekty, čistota v domácnosti, nemoci u sourozenců, slunce, alergie na potraviny, chození na písek, domácí zvířata, kontraindikace s léky, očkování živými vakcínami atd. atd.) vyložila na konkrétních příkladech dětí ze své každodenní praxe včetně způsobů, jak se obvykle řeší a vyvrátila 99% našich dosavadních představ o následném životě s Aničkou. Závěr pro nás je zatím jasný: Anička má maximálně žít běžným způsobem života, snad kromě pobytu na přímém slunci a pojídání grepů se nemá vyhýbat žádné činnosti, kterou budou provozovat její sourozenci a vrstevníci. Jak paní Maia zdůraznila, kdybychom transplantovali proto, aby naši malí pacienti museli poté zbytek života strávit ve skleníku, nedělali bychom to.

Nutno zde jasně říci, že jsme si zcela vědomi, že mohou nastat i fatální komplikace a že si nakonec život vybere tu nejčernější cestu, po které nás provede. To však neznamená, že transplantovat naši sedmikilogramovou vitální dcerku budeme někdy v budoucnu považovat za omyl.

Tak se mějte, hlavu vzhůru, děcka, a PAPEC!

Žádné komentáře
 
(c) 2007 Aňa a její jaterní rota